Malé holčičky si hrají na maminky. Vozí svá miminka v kočárcích. Přebalují je. Když pláčou, domlouvají jim. Chovají se jako jejich maminky. Přebírají vzorce od svých rodičů. Je velmi zajímavé tuhle hru pozorovat.
Hra se za několik let promění ve skutečný život. Holčičky již nevozí umělá miminka, kočárky jsou vozy pro skutečné děti. A holčičky…? Jsou ženami? To je velmi těžká otázka a ještě těžší odpověď.
Ten den svítilo sluníčko. Když zafoukal vítr, nesl ulicí zlatavé vlny spadaného listí. V Německu byla zvolena kancléřkou Angela Merkelová. Psal se rok 2005. Byl začátek listopadu, pátek poledne. Chvíli po něm se narodil můj první syn. František. Krásné dopečené miminko, které jsem mohla vložit do svého kočárku. To, co mě v tu chvíli pojilo s dětskou hrou, byl právě kočárek a pozice holčičky. Jediné, co jsem měla pro dospělý svět, bylo živé miminko. Čekalo nás spousty let mého dospívání. Rostla jsem spolu s tím miminkem.
4. listopadu oslavíme 5840 dnů na tomto světě. Společných dnů. „Františku, co to děláme?“ Ležel na posteli, díval se do stropu a jen dýchal. Pozorovala jsem ho a nedokázala pochopit to, že nemá potřebu si alespoň číst. „Mami, nedělám nic, pojď si sem lehnout a zkus taky nedělat nic!“
Snad si vytvořil ten svůj svět jednoduchý. Vždy si u slova jednoduchý vzpomenu na Jaroslava Duška: „…jednoduchý jako jeden duch…“ Protože já ho mám mnohoduchý nebo fragmentální. Takže v jeden moment zjednodušuji a ve druhý skládám. Přeji se dobrat takové vyváženosti a klidu, jakou má můj syn. Nedávno jsem se ho ptala: „Jak se ti žije dnes a tady?“ A on mi zcela klidně odpověděl: „To je základ mami. Včera už bylo. Zítra přijde. Nežij z minulosti. Vyber to, co se ti tam stalo pozitivního, to zopakuj. To, co tě bolelo, nepotlačuj, uvědom si to a pouč se!“
Tento týden je Františkovi 16 let a mám pocit, že je o mnoho let dál, než já ve svých 39 letech. Naslouchejte svým dětem. Mnohdy jsou tím, co vám zrovna chybí.
František je částí mé duše. Zbylou část uzdravuje. Děkuji, že jsi mým synem.