Všechno jsou jen příběhy. Na světě je skoro 8 miliard lidí a každý má svůj příběh. I tento, který budete číst se mohl částečně a jistými momenty stát všem osmi miliardám lidí. Každý tam najdete kratičký příběh, který může patřit i vám. Celý nepatří nikomu. Ani mně. A víte proč? Protože každý ten příběh, u kterého je třeba 10 lidí, bude vyprávět každý z těch deseti zcela jinak. Žádnou z těch částí příběhu nevlastním. Je to jeden život, kterých se odehrává milióny. Nic a všechno lze brát vážně. Vyberte si, co to pro vás bude znamenat. Přistupte k tomu po svém.
Já se jen držím a žiju.
Říkala jsem si, že nejhorší, co můžeš udělat – blbě si přát. Takže jsem si nechtěla nikdy raději přát „žít normálně“. Můj život je skvělý, zažila jsem v něm tolik věcí, že by to stačilo na tři životy… ale už by to stačilo.
Všechna ta paráda se nalévala moc rychle do pohárků, ty vše okolo camraly a já nestíhala utírat louže, a navíc docházely všechny hadříky a papírové ubrousky. Prostě přišel moment, kdy bylo nutné říct dost a začít stavět život jinak. Hlavní moment, kdy jsem si uvědomila, že můj život mě začíná svírat a křičet mi do všech buněk, když jsem propadla na podzim roku 2020 do velkých úzkostí. Ty mě dovedly až na hranici žití. Byly momenty, kdy jsem opravdu chtěla zemřít. Kdy v mé hlavě existoval další člověk, který měl zcela jiné úmysly než já. Promlouval ke mně, radil mi, naváděl mě. Mé okolí nemohlo uvěřit tomu, že právě já jsem začala mít takové problémy. Opravdu mi nešlo najít svou energii, radost, a především odvahu žít hodně a naplno.
Slyšela jsem mnoho vyprávění o skvělých lidech. Tedy, říkáte si, ti jsou tak skvělí, nic je netrápí, jsou zábavní, mají určitě všechno. A právě ti, co vypadají jako nejšťastnější a nejúspěšnější, pláčí do polštářů, navštěvují kostely a nechávají tiše stékat slzy po tváří. Často a dlouze se dívají na nebe, řeku, stromy a přemýšlejí, co dělají za chyby. Proč jsou za dveřmi svých domovů v jiném světě? Proč neumí spoustu svých myšlenek pustit pryč, nechat odplout?
Velmi moudří a vzdělaní lidé mají všechnu tvrdou práci vykoupenou jistým utrpením a kompenzací své dokonalosti. Říkáte si: „Ti si nemýlí, ti nedělají chyby, ti znají svou cestu a především cenu!“ Věřte, že těch přešlapů udělali spousty, že ten smutek vyteče ze všech otvorů těla, jakmile se za nimi zavřou dveře jejich bytů, že to skvělé z nich dostáváte jako dar vy.
A proč? Jsou prostě takoví. Dávají se všem. Moudrý, kdo to pozná a stojí o to být jim blízko, a naopak jim darovat něco ze sebe za těmi zavřenými dveřmi. A to, i když si nepřeju, je moje největší touha a přání. Zkuste těmto lidem vracet jejich nadšení, energii a lásku. Potřebují to a umějí dát vše. Věřte, moc dobře to vím. Bolestně dobře.
Bylo by dobré vyprávět příběh, který předcházel tomuto momentu, a právě této chvíli v době zimního slunovratu v tom příšerně bolestivém covidovém roce.
Vždy jsem si myslela, že napíšu román. Jak já miluji dlouhé příběhy. Příběhy, kdy máte na začátku zcela nepopsané duše. Prostě obyčejné tvory, kteří čekají na svou životní cestu. Hlavní hrdinkou je „holka“. Píše to, co si pamatuje. A to, co si člověk pamatuje ovlivňuje i jeho myšlení. Prý ve společnosti žije mnoho lidí, kteří si staví svůj život na více negativním přístupu. Třeba je to i váš případ. Uvědomila jsem si, že ačkoli chci být veselá, často ze strachu přistoupím k negativní verzi a sama vytvořím situaci, která ani neexistuje. Příběh je verzí mé osobnosti. Všem přeji pozitivní přístup a šťastný životní příběh.
Pamatujete si někteří, jak prarodiče často hodnotili „za mých mladých let byl svět jiný, lepší, vy jste zvrhlí a divní.“ Přišlo mi to dost často úsměvné a říkala jsem si, jestli tohle někdy také pocítím. Dokud jsem se nezamyslela nad svým dětstvím, nad životy mých dětí a svěřenců v loděnici, neřekla bych, že je něco jinak. Pokud mě nezačaly trápit úzkosti a já nezačala hledat problém, proč se vše děje a co mi to chce vlastně říct, nemyslela bych si, že je něco dobou, ale mojí výchovou.
Před třiceti lety jsme jako děti přiletěly domů, mrskli tašku do kouta a běžely ven. Trestem bylo „nikam, doma budeš, budeš se učit“. Ani to jsem nezažívala. Byla jsem poslušná holčička, co by nic neodmítla a se vším souhlasila. Tak moc velký respekt ve mně budili rodiče, že bych jim jako dítě nic neodmítla. A to jsem nechtěla tolik věcí. Tak ráda bych si někdy udělala svůj program, běžela za kamarády, vybrala si lelkování před neustálým „pracovat se musí, je to lidská hodnota“. A navíc, často jsem si přišla jako kluk.
Jen dnes mě bolí ten rychlý svět, tolik možností, tolik cest. V obchoďáku máte místo deseti sušenek výběr ze stovky. V televizi můžete dokola přepínat a přepínat programy, instalovat různé kanály na seriály, filmy, dokumenty. Můžete se propojit s celým světem. Můžete mít tolik virtuálních kamarádů. Můžete zahodit tašku do kouta, ale nikam neběžet, nikde po ulicích nelítat, vše najdete ve svých větších či menších krabičkách.
My jsme v instantním světě. Zabal a rozbal svět v krabičce. Život je jeden velký amaroun z Návštěvníků. Zalej, přej si, přistane to tam. Zkonzumuj, zahoď, neřeš.
Je těžké vybrat tu nejlepší cestu, je těžké svým dětem neublížit. Je těžké přijmout výchovu rodičů, spousty věcí jim odpustit a věřit, že to dělali s láskou a nejlepšími úmysly.