Pamatujete si na moment, kdy vám někdo řekl: „Jsi dospělý, dělej to tak jak chceš, teď jsi za to zodpovědný ty!“ A protože jsme každý vychován v jiném prostředí, s jiným rodinným vzorcem, má tato věta zcela různé rozměry.
Já jsem se při těchto slovech vyděsila. Dělala jsem spoustu věcí. Ve škole se účastnila každé soutěže, všech olympiád, sportovních klání. Sama jsem hodně sportovala. Doma jsem měla mikroskop, pořád jsem něco bádala. Několikrát týdně jsem byla v knihovně. Na střední škole jsem jezdila do knihovny i do vedlejšího města. Pořád jsem něco četla. Pořád jsem bádala. Ale o životě vlastně nic nevěděla. Dělala jsem si své věci. Vnější svět fungoval. Sám od sebe. Pravidlo bylo: nelži, chovej se slušně, nikomu neubližuj, nás poslouchej, uč se dobře, sportuj dobře…pak bude funkční i to, co tě obklopuje.
Já jsem fakt, že je to o mně a na mně, přijala s hrůzou. Přitom jsem celé dětství čekala až budu velká. Až to právě ovládnu já. Ale nepochopila jsem zcela nic. Ovládnout jsem chtěla svůj čas, jen jsem pozapomněla, že do toho spadají i povinnosti dospělého člověka. To už nebylo tak romantické a svobodné.
Víte, že se chodí do práce. Máte představu, že místo školy chodíte do práce. Ale ono to tak nefunguje.
Doma se praktikuje výchova přes úkoly. Zadáno. Zhotoveno. Dokonáno. Pochvala. Odměna. Dej mi další úkol.
Teď jsou úkoly a řešení na vás. Mnohdy stylem, úkol si najdi a vyřeš ho. Něco tím musíš posunout. Člověk by měl mít nějakého průvodce. Měl by se v dětství mít možnost o někoho opřít, ale také možnost najít cestu, jak něco tvořit, zajistit se, „přežít“. Chybí nám iniciační proces pro dospívání. Nějaká přechodová fáze, kdy jsme dost zdatní na to se postarat, zajistit, ale ještě nemusíme tvořit zcela samostatný dospělý život.
A tak jsem s očima plné hrůzy zjišťovala, kolik toho bude o mně a bohužel JEN o mně.
Přišel strach.
Dyť si to nikdy nedělala, nemohla si svobodně hledat cesty. Měla jsi v hlavě „bez nás to nezvládneš, jsi hrozná, neumíš se o sebe postarat“. Nikdo mi nedal pocit, že mi důvěřuje. Nikdo mě nepovzbudil, že tohle dokážu sama. Že mi jen naznačí a hlavně řekne: „Z ničeho nemusíš mít strach, jdi po malých krůčcích, osamostatni se, dospívej…“ Pak vnímáte, jak je dětství jednoduché. Jak vám někdo šlape cestu ve vysoké trávě před vámi a vás občas jen pohladí větší stéblo a vy se ošijete, otřepete a běžíte za vyšlapanými kroky dál.
Měla jsem podmínky. Měla jsem jednoduché dětství. Měla jsem svoji bublinu bez kazů a dírek. Ale teď rozumím tomu, že takhle nic fungovat nemůže. Je nutné potkat se s neúspěchem, být nucen nalézat cesty a řešení, nechat padat na dno, nechat máchat v bahně, propichovat bublinu a nechat unikat vzduch, nechat dítě dusit ve vlastních bolestech. Momenty, kdy potřebujete sílit je nutné zachovat. Myslím tím, že rodič pro tohle musí být hodně ale hodně silný a zrak od dítěte obrátit. A je to jak se sirénami na moři. Ony volají, vtahují vás zpět, chcete v tom být… Dítě volá o pomoc, ale vy si vyhodnoťte na kolik mu pomůžete teď a na kolik ublížíte pro roky budoucí.
Rozhodla jsem svým dětem ubližovat teď. Jsem více líná matka a žiji si svůj život dál. Ráda ho sdílím s dětmi. Ráda s nimi funguji. Nerada jim řeším jejich trable. Nerada jim vše ulehčuji a už vůbec tu nechci být od toho, abych jim ve vysoké trávě šlapala cestu. A ta tráva je teď tak vysoká, aby to zvládli samotné. Existuje zákon rovnováhy. Pod nohami máš tak vysokou trávu a je tak těžké se jí brodit, jak silný jsi ty. Někdy mám pocit, že se prodírám křovím. Abych si pamatovala, že jsem to zvládla, zůstávají mi na těle škrábance a nutí mě si pamatovat. Mám ještě tu skvělou vlastnost, že se jak buldozer ženu trávou a zapomenu, že už jsem tím směrem šla. Svoji chybu si zopakuji a paralelně šlapu vedle stejným směrem další cestu. Ale to je moje chyba, kterou potřebuji. Buď budu šlapat jednu cestu za druhou a začínat znova, nebo to zastavím a půjdu jinam a dál.
„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“
-Tomáš Garrigue Masaryk
Učím se mít radost ze svých bolestí a ze svých chyb. Učím se na svých dětech zodpovědnosti za vlastní jednání a chování. Oni jsou mojí největší inspirací. Zároveň jim závidím to, že ve dvaceti budou na jiné startovní čáře do opravdového života. Nechám je projít nepohodlím. Nechám je ve svých chybách. Nabídnu jim pomoc rádce. Nabídnu jim naslouchání. Nabídnu jim spolupráci. Ale nebudu věci řešit za ně.
Největší školu zažívám s nimi.
Každý, kdo je nyní ve vašem životě, tam má svůj úkol. Vnímejte, co by vám měl sdělit. Přijímejte své chyby s láskou. I ony se dějí záměrně. Každý den pochvalte. Další už nemusí být. Každý den si řekněte: „Jsem výjimečný a úžasný člověk.“ Nikdo jiný takový na světě není.
Mám ve svém životě hodně bolesti. Ale je jen na mně, jestli ji příjmu pozitivně nebo negativně. Jestli z ní vytěžím maximum a zase udělám krok vpřed. Cítím se být na startu, a i když už je věkově startovní čára daleko, vím, že mohu běžet dlouho.
Těším se a přeji si šlapat jednu cestu vysokou trávou.